Aktuality

Poslední den naší účasti na letošní Národní přehlídce. Je to zvláštní den. Zároveň se ho bojíte, zároveň vás láká. Naplňuje Vás štěstím i smutkem. Je to tak vždy, když musíte předstoupit před obávanou porotu, ale zároveň chcete slyšet její ortel. Jste šťastni, že máte za sebou celé to martýrium, ale zároveň se musíte rozloučit s přáteli a kamarády, kteří tu byli po celou dobu s Vámi. A ještě jeden pocit tento den zažíváte. Je to naděje. Naděje, že za rok se sem zase vrátíte.

Po snídani spěcháme do divadla na sezení s porotou. Naše představení má na starosti František Laurin. Začne obsáhlým rozborem hry Maryša. Od jejího vzniku až do současných adaptací. Netrpělivě čekáme, kdy se dostane na naši inscenaci. Pochválí ji, nebo převáží kritika? Když k tomu dojde máme někteří smíšené pocity. Neslyšeli jsme vyloženou kritiku, že bychom udělali něco špatně, ale také jsme neslyšeli žádnou konkrétní pochvalu. Mám pocit, že jsme se s Františkem někde minuli. Nebo jsme každý vnímali poetiku tohoto představení jinak. A přes jiný náhled na to, co jsme viděli a to, co jsme chtěli vidět, jsme současně cítili, že to bylo výborné představení. Prostě Maryša v Praze a Maryša v Boleradicích budou vždycky dvě jiné inscenace. Každopádně v dalším článku otiskujeme oficiální recenzi tak, jak vyšla ve Větrníku, společně s dalšími postřehy a také rozhovorem s Alenou Chalupovou před uvedením Maryši ve Vysokém.

Poté, co svoje řekla porota (trvalo to skoro dvě hodiny) se ještě chvíli diskutovalo o hře. I my jsme si řekli své a došlo i na předání dárků. Potěšil nás Jirka Hlávka z Libice svou básničkou. Tady je:

 

Boleradičtí mí milí,

Maryšou jste pohladili.

Po tom teple nedělním,

Co je divadlo zas vím.

Jen mě trápí, že já debil,

Už jsme u Vás dlouho nebyl.

Zavřu oči -  v duchu hledím,

Na Tihelni večer sedím.

Slibuji, co pravý muž,

Že přijedu brzy už.

Po porotě jsme rychle utíkali na oběd. Opět byla červená omáčka a tak jsme opouštěli jídelnu hotelu Větrov se  škodolibou poznámkou, že na večeři už tu zdejší rajskou nemusíme. A zase zpátky do divadla. Nastává chvíle nejdojemnější. Rozloučení s pořadateli festivalu, kamarády a známými. Svatka Hejralová má dojemný projev. Aby ne. Vždyť jsme tu ve Vysokém jako doma a nejraději bychom tu všichni zůstali celý týden. Náš hostes Karel nás má hodnotit a něco na nás ze zákulisí prozradit. Je hodně mírný, protože se bojí, že bychom na něj něco prozradili (že Šárko). Dostáváme na cestu dort ve tvaru divadelních masek, obrázek opony, účastnický list a DVD se záznamem našeho představení. Na oplátku zase putuje do Krkonoš naše víno a Bořa se vytahuje s hlávkou zelí, kterou někde sehnal a dává ji vysockým darem (jako by jich neměli všude kolem haldy). Slávinka nám ještě řekne jeden ze svým krkonošských příběhů (vlastně byly dva) a zazpívá „Tam na horách“. Z kuchyně se pak vyhrne zástup zdejších pořadatelů od oponáře počínaje a kuchařem konče a přezpívají nám festivalový jídelníček. Dojde i na slzy a vzpomínku na Toníka Korába, který nás určitě nahoře pozorně sleduje.

A pak už všichni ven a rychle obejít třikrát zdejší kostel. Podle tradice to znamená, že se sem zase vrátíme. My to pojišťujeme tím, že neseme naše necky plné vysockého zelí (aha, tak odtud je ta Bořova hlávka). Nasedáme do autobusu a ve Vysokém zanecháváme jen Alenku s Božou a Honzu s Libou. Autobus se rozjíždí a letošní Krakonošův podzim je minulostí.

Hádejte, co si pouštíme za video při cestě domů. Uhádli jste. Záznam našeho vystoupení ve Vysokém. Jsme prostě blázni!

 

Více fotek ZDE.