Aktuality
Do Boleradic se sjíždí autobusy z okolí
25.10.2015
Dobrý večer, děkuji, že jste si na mě udělala čas teď po druhém představení. Jaké z toho máte pocity?
Myslím, že se nám to docela povedlo. Měla jsem trému velikánskou. Ještě teď se z toho nemůžu vydýchat. Ale myslím, že se nám povedlo docela pěkné představení.
Musím se přiznat, že jsem byla dojatá a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Nádherné to bylo.
Tak to mě těší. To je taková odměna za to, co práce jsme s tím měli a starostí. Nás všechny to samozřejmě strašně moc těší, že jsme s tím byli nominováni sem. Hráli jsme tady mnohokrát, mám dojem, že teď jsme ve Vysokém podevatenácté nebo dvacáté, a z toho vyjma čtyř her jsem všechny režírovala já. Nejvíc mě těší, když se představení povede.
Dívala jsem se na vás, když jste zkoušeli děkovačku – musí být docela náročné, ukočírovat tolik lidí najednou.
Je to náročné. A jestli jste viděla program, tak mě tam zachytili s amplionem. Já jsem to ovládala tím, protože už jsem opravdu nemohla.
Jak dlouho už režírujete?
Hodně dlouho – od svých studentských let. Když jsme chodili do školy, do gymplu, tak jsme se sešli párkrát a začali jsme si hrát. To byla taková společná režie. Potom když jsem začala učit, jsem taky začala dělat dětské divadlo. Dřív to bylo tak, že každý rok se muselo ve škole nacvičit jedno, tak jsem vlastně začínala s tím dětským divadlem. Těch jsem dělala taky dost. No, a potom jsme režírovali s jedním kolegou. On toho pak nechal a zbylo to na mě, tak už od 82. roku režíruju sama.
Stála jste taky někdy na jevišti?
Hrála jsem už od svých dětských let. Napřed velké role, pak jsem si brala už menší a menší a nakonec jsem zjistila, že je úplně nejlepší věnovat se jenom té režii. Přece jen tam se člověk může stoprocentně věnovat divadlu a nerozčiluje se tím, že sám něco dělá.
Vzpomínáte si, kterou hru jste režírovala poprvé?
Úplně poprvé – to jsem dělala s takovými mládežníky. Jmenovalo se to Smrt na hrušce - taková lidová hra z Valašska, hodně se tam zpívalo. A potom jsme dělali Maryšu. Nejdřív jsem hrála Maryšu a spolurežírovala ještě s jedním kolegou. A pak jsem ji dělala znova, protože Boleradice sousedí s Diváky, kde žili Mrštíkové. Proto máme i ten název – Divadlo bratří Mrštíků. Byli sousedi a chodili do Boleradic do školy k panu řídícímu tehdy. U nás byli docela známí. Napsali potom Maryšu, která se odehrává v sousední vesnici.
Co pro vás bylo největším úspěchem?
Tak to byl Rok na vsi. Mrštíkové napsali kroniku Rok na vsi, která byla potom zdramatizovaná. S inscenací jsme se dostali až na Hronov, kde byla velice dobře oceněná. Říkali, že je to divadlo roku. No, a to jsme hráli asi čtyřicetkrát.
A jak často hrajete?
Nehrajeme jenom pro naše obecenstvo, k nám se sjíždí autobusy i z měst kolem. Jsme vesnice a jezdí se k nám ze Židlochovic, z Břeclavi, ale dokonce i z Brna jsme měli autobus. Tak tam vždycky, když se hraje, stojí několik autobusů a máme pořád naplněno. Hrajeme téměř každý týden. Někdy i dvě představení, takže máme pořád živo.
Pokolikáté jste dnes Divou Báru hráli?
Počítali jsme to a je to asi už pošestnácté.
A to byla premiéra letos v březnu...
Teď máme spoustu pozvánek a u nás máme pořád vyprodáno.
Ráno jste hráli pro školu, jaké to bylo?
Měli jsme z toho velké obavy, protože máme zkušenosti s tím, co děti dělají. A toto byli studenti tak od patnácti, tak jsme si říkali, že to je konec. A oni ani nedutali, byli hodní.
Moc vám děkuji za rozhovor.
A já vás můžu jedině pozvat do Boleradic. Můžete se přesvědčit, jak tam hrajeme divadlo a jaký máme krásný sál. Máme spádové hlediště, teď nově zrekonstruované.
šv
Vyšlo ve Větrníku č. 5
13. 10. 2015